ETIKOTERAPIE – léčba mravností

(rozhovor pro slovenský časopis Orientácia)

“Když jsem stál před lety na operačním sále a po velkém vnitřním boji jsem se rozhodl, že už nebudu operovat, měl jsem za sebou roky strávené na ambulancích a operačních sálech nemocnic. Byla to doba hledání odpovědi na otázku, jestli naše moderní medicína skutečně může uzdravit člověka. Už jsem jasně cítil, že jako lékař ozbrojený léky a skalpelem vůbec neodstraňuji příčiny nemocí. Začalo mi svítat, že je musím hledat v neviditelné říši duše a ducha, nikoli ve viditelné říši těla a hmoty vůbec. Začal jsem se zajímat o to, co trápí lidskou duši. Nepodaří-li se duši trápení vyřešit, pro­sákne do těla v podobě příznaku nemoci.Ta souvislost byla čím dál nápadnější. Kde onemocní duše nedostatkem lásky, kde přestane uctívat nejvyšší mravní princip, tam jí přichází na pomoc nemoc těla, aby si uvědomila, že něco není v souladu s vesmírným řádem. Je jí dána “milost” – možnost uvědomit si tento neřád v sobě a odstranit ho. Tím se může uzdravit a navrátit člověka k lásce – k Bohu – k věčnému životu.”

Těmito slovy začíná MUDr. VLADIMÍR VOGELTANZ svou předmluvu ke knize MUDr. Ctibora Bezděka Záhada nemoci a smrti – Etikoterapie II. Již téměř deset let rozvíjí doktor Vogeltanz Etikoterapii ve své praxi. Požádali jsme ho, aby nás seznámil s touto u nás prakticky neznámou metodou.

Jak to vlastně všechno začalo?

Patnáct let jsem pracoval jako lékař v nemocnici. Operoval jsem a léčil farmaky nemocná těla svých bližních metodami oficiální medicíny. Od roku 1990 jsem zároveň zkoušel i mnohé metody tzv. alternativní medicíny, jako je např. homeopatie, čínská medicína, makrobiotika, jóga, reflexní terapie, holotropní dýchání, dianetika, numerologie, dynamická meditace, ale hlavně jsem se věnoval senzibilní diagnostice a práci s léčebnou bioenergií (léčení rukama).

Studoval jsem je, praktikoval a postupně opouštěl a ponechával si jen esenci poznání a intenzivně studoval ezoterní prameny. Došel jsem k závěru, že medicína vědecká i většina metod alternativních má jednoho společného jmenovatele – aktivitu léčícího a pasivitu nevědomého nemocného. V roce 1993 jsem se dvěma atestacemi opustil místo zástupce primáře a odešel z oficiální medicíny. Vědomosti a zkušenosti o trojí podstatě člověka (duch – duše – tělo) získané do té doby, nedovolily mému svědomí zůstat v systému pouze materialisticky orientované medicíny, jejíž představitelé odmítali i jen uvažovat o prioritě ducha před hmotou a o duševně duchovních příčinách nemocí těla vůbec. Ale já už jsem za ty roky vyslechl stovky životních příběhů lidí, jejichž pokřivené vztahy jednoznačně vyústily do nemoci těla. Už jsem dokázal “předvídat” z nemravných vztahů diagnózu a naopak z diagnózy nemravnost vztahů. Začal jsem chápat, že odoperováním příznaků nemoci jen v těle neřeším skutečnou nemoc ukrytou v duši. Odložil jsem skalpel, přestal aktivně operovat v tělech bližních a stal jsem se “pouze” pasivním poradcem tam, kde se nemocný rozhoduje sám ve své duši odoperovat skutečnou příčinu nemoci těla. I já jsem se rozhodl k radikálnímu řezu ve svém životě a začal jsem dělat naplno jenom to, o čem jsem přesvědčen, že je správné, a to, čemu věřím. A tak se od roku 1993 společně s klienty noříme do hlubin sebepoznání a hledáme perlu, která je ukryta v každém z nás.

Do mojí práce i do mého života vstoupila ETIKOTERAPIE.

Bylo těžké přestat být lékařem oficiální medicíny?

Je to těžké. Každé opouštění starých hodnot a hledání vlastní cesty je těžké. Na určitém stupni vývoje mého poznání se ale materialismus stal neudržitelný. Z pragmatického hlediska snad výhodný, ale z hlediska svědomí neudržitelný. Na dvou židlích nelze sedět. Každý se musí rozhodnout. Přišlo mi takové obrazné přirovnání. Stojím na okraji propasti. Dav lidí zcela zahleděných do svého hmotného vidění světa se žene k jejímu okraji. Marně se je snažím zadržet: “Uvědomte si, co děláte – spadnete dolů – polámete si kosti!” Ale oni neposlouchají a smějí se: “Je jedno, že svým způsobem života ubližujeme sobě nebo druhým. Vždyť na dně nás čeká vyspělá medicína, která nám vrátí zdraví. Chirurgové nás zachrání…”

Já už ale nechci být vyspělým chirurgem a “pomáhat” těm, kteří si mohli dar zdravého života zachovat, ale nedbali rady. Komu není rady, tomu není pomoci.

Rozhodl jsem se zůstat na okraji propasti, i když kolem nevšímavě proudí davy do náruče oficiální medicíny, výrobců léků a lékařských přístrojů slibujících vyléčení. Občas se někdo přece zastaví na kus řeči, obrátí se a vydá se na cestu zpět ke své skutečné podstatě. Rozhodne se nehřešit více.

A jestli je to těžké? Pro mě by bylo těžší zůstat v systému dnešního zdravotnictví – průmyslu akademické medicíny – a být placen “od výkonu”. To znamená uříznout člověku třeba mandle, když vím, že tam mají zůstat, vím, proč onemocněly a co by ten člověk měl udělat, aby mu už nikdy nezhnisaly.

Kdy a jak se objevila Etikoterapie?

Po odchodu z medicíny jsem byl nezaměstnaný. Věděl jsem, že chci pokračovat v uzdravujících hovorech s nemocnými, kterých jsem měl v té době za sebou už stovky. Ale jak to nazvat, jak vysvětlit někomu v té době nevysvětlitelné, že příčinu nemoci může sám odhalit ve vlastní duši a já mu jen malinko pomůžu – poradím, jak na to. Možná na tohle mé volání do éteru se mi dostalo do rukou první vydání knihy MUDr. Ctibora Bezděka Záhada nemoci a smrti – Etikoterapie z roku 1931.

To bylo radosti. Tomu jsem naprosto rozuměl. Dělal jsem roky zcela osamocen a nechápán to, co znal už v roce 1931 doktor Bezděk a krásně to nazýval Etikoterapií. Šedesát let ležely ty myšlenky nepovšimnuty a léčilo se jen vědecky. Jaká škoda! Kolika lidem mohly za ty roky pomoci.

Vyhledal jsem rodinu doktora Bezděka, seznámil jsem se s jeho pozůstalostí a nevydanými spisy. Mezitím zásluhou rodiny Bezděkových vyšlo po téměř padesáti letech 4. upravené vydání Etikoterapie pod názvem Záhada života a smrti (Fontána Olomouc 1995).

To dostává spád.

Ano. Začal jsem dělat Etikoterapii naplno. Od té doby jsem absolvoval hodně přes sto přednášek a seminářů, zpočátku více na Moravě, pak v Čechách. Teď už se chystají první víkendové semináře i na Slovensku.

V roce 1995 vyšla ve Fontáně Olomouc také kniha Já bezprsá, kde jsem jako jeden ze spoluautorů nabídl odlišný pohled na medicínské přístupy k léčbě rakoviny. A v roce 1997 vydala Fontána Olomouc moji první samostatnou knihu Co s doktorem, která je zároveň mým příběhem a učebnicí Etikoterapie. Množství spontánních ohlasů z celé republiky mě přesvědčují, že má snaha o šíření Etikoterapie má hluboký smysl. Ještě před pěti lety prakticky neznámý název se dostává do povědomí veřejnosti. (Mnohdy bohužel jen jako módní slovo vylepšující image léčícího bez pochopení vlastního etického obsahu.)

V roce 2000 stihla Fontána ještě vydat jako poctu autorovi, 44 let po jeho smrti, dosud nevydaný druhý díl Bezděkovy Etikoterapie pod názvem Záhada nemoci a uzdravení.

Jak si můžeme přiblížit Etikoterapii?

Já mohu přiblížit čtenářům metodu, ale dokud oni sami nepocítí vnitřní potřebu Etikoterapie, nemohou jí porozumět a vlastní léčba mravností nenastane.

Proč tak tajemně?

Etikoterapie je pro ty, kteří už přestali hledat příčiny svých nemocí a životních obtíží ve hmotě a začali je hledat ve své duši. Žádný lékař ani léčitel nám nemůže vrátit skutečné zdraví, nevnímáme-li smysl poselství nemoci, která začíná vždy, když nastane odklon od základních mravních principů.

Jaká je role etikoterapeuta?

Etikoterapeut je jen pasivním zrcadlem, které nabízí duchovní vhled do životní situace nemocného. Nemocný sám si nachází místo, kde se odklonil od zákona lásky a jednoty. Je-li nalezeno a odstraněno nemocné přesvědčení v nitru a nemocný sám změní životní způsob, může teprve dojít ke skutečnému uzdravení v duši a tím i k vymizení hmotných příznaků v těle.

Pro koho jsou určeny víkendové semináře a jak probíhají?

Jsou určeny pro ty, kterým se už začínají otevírat oči vědomí. Dokud si člověk není vědom svých práv a je proto i pasivní v jejich uplatňování, snadno pak ani nevidí, že žije pod nadvládou těch, kteří zase mají pocit, že mají právo na všechno. Vzniká nemravná nerovnováha, která se vymkla ze spravedlivého řádu věcí a vede nutně do ne-řádu a do nemoci. To může trvat roky. Teprve když to dál nejde vydržet, člověk hledá principiální řešení. Narůstá tlak na uvedení do souladu se spravedlností. Svým trápením byl dotlačen k vidění hlubších souvislostí nemocných vztahů. Okolí, které si snadno zvyklo svou pohodlnou nadvládu považovat za normální, mu přestává “rozumět”. Kromě tlaku těch “normálních” zvenčí, vzdoruje teď hledající i pocitům viny zevnitř, že svým novým chováním bourá to, co bylo normální. Platilo-li např. v rodině doposud za normální, že žena doma dělá všechno a za všechny – pak se nyní “postižená” rodina “právem” zlobí na maminku jak se změnila, jak je sobecká, když už nechce plnit “své” povinnosti a dělat i nadále všechno a za všechny. Ta se ocitá v izolaci s pocitem viny, že ona je nenormální. Člověk, který se odhodlává projít bariérou sobeckých zvyků ke zdravé rovnováze, potřebuje získat sebevědomí. Podporu a sílu k takovým krokům může najít v Etikoterapii. Individuální i skupinové formy Etikoterapie jsou obecně určeny pro všechny, kteří se rozhodují udělat si konečně ve svých životních vztazích pořádek. Uvědoměním si svých práv se stávají z pasivního trpitele aktivním činitelem ve svém životě. Už to není pasivně trpící nemocný, ale aktivně se uzdravující člověk, který si začíná být vědom sám sebe. To je veliký přerod v životě. Poznání toho, proč se rodíme na tuto zem, abychom si uvědomili to nádherné JÁ JSEM. Právě pro ty, kteří chtějí upevnit své rozhodnutí k vědomému životu a chtějí si ujasnit jak na to, jsou určena naše víkendová setkání. Pracuji s lidmi na přechodu ke zdravému způsobu života. Zdravý život není jen zdravá strava, pohyb, dýchání, držení těla apod., ale i zdravé – tj. svobodné myšlenky, volná a otevřená komunikace o pocitech, vytváření zdravých vztahů, založených na rovnocennosti, lásce a vědomí jednoty se všemi a se vším. Sejde-li se skupina lidí nabitých rozhodnutím rozetnout bludný kruh svých mnohdy léta trvajících nemocných vztahů, energie rozhodnutí velmi narůstá a stává se hmotnou realitou. Všichni ti do té doby neznámí lidé se vzájemně podněcují a podporují. Učíme se v chráněném prostředí důvěry, v kruhu lidí, kteří se tu nesetkávají náhodou – protože stejné přitahuje stejné – vyciťovat, kde je to chybné místo v našem dosavadním nemocném pohledu na svět. Zážitek víkendu stráveného v kruhu rovnocenných otevřených a pravdivých lidí a pocit, že k takovým už taky patřím, je mocný. Třeba právě tady dojde k rozhodnutí neslevit z tohoto ideálu ani doma a na pracovišti ani jinde v životě.

Takže uzdravení je vlastně v silách každého z nás, když se k tomu rozhodneme a vytrváme?

Ano. Uzdravit se musí každý sám. Etikoterapie sama neléčí. Je “pouze” pomocí při procesu sebeuzdravování a vědomého duchovního růstu těch, kteří už chtějí převzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou a uzdravit se sami. Vzhledem k všeobecnému úpadku mravnosti je Etikoterapie cestou k uzdravení jedince i celé společnosti. Tím, že si klade za cíl zdraví ducha – duše – i těla, stává se Etikoterapie medicínou budoucnosti.