ETIKOTERAPIE – medicína bez skalpelu

Nemoc lze „odoperovat“ v duši člověka

(rozhovor pro časopis Aromaterapie)

MOTTO:

„Naslouchejme pozorně své nemoci, chce nám něco říct. Přivést nás k poznání, kde jsme porušili zákon, ublížili sobě či druhým. Nemáme ji náhodou, nemoc je přesným výsledkem našeho dosavadního způsobu života, našich myšlenek a přání – je naším svědomím.

MUDr. VLADIMÍR VOGELTANZ

V roce 1993, po patnácti letech praxe, opustil místo zástupce primáře, odešel z oficiální medicíny a vystoupil z lékařské komory. Chtěl se totiž plně věnovat etikoterapii – skutečnému uzdravování nemocných a v hmotně zaměřeném systému zdravotnictví nebylo pro tyto myšlenky místo. Dnes je nejvýznamnějším pokračovatelem etikoterapie, který jde tvořivě ve stopách českého lékaře Ctibora Bezděka, zakladatele této metody. Provozuje poradenství, pořádá kurzy, přednášky a semináře, publikuje a píše knihy.

Čím se etikoterapie liší od klasických lékařských přístupů?

Jestliže klasická medicína má za cíl zbavit člověka nemoci, cílem etikoterapie je zbavit ho způsobu života, který k ní vedl. Opravdově a trvale se totiž můžeme uzdravit jen poctivou prací na sobě. Ve všech ostatních případech platí ono lehce nabyl, lehce pozbyl, ať už je to cokoli – vědecká medicína, akupunktura, homeopatie… Etikoterapie uzdravuje nemocné vztahy k sobě a druhým. Nemravné (neetické) vztahy vidí jako hlavní příčinu fyzických potíží. Nemoc je z tohoto pohledu jen hmotným otiskem nemocné duše, která ještě nenalezla cestu

k mravnímu řádu.

Jakou úlohu sehrává v tomto uzdravování etikoterapeut?

V podstatě úlohu pasivního zrcadla, které nabízí duchovní vhled do životní situace nemocného. Ten sám nachází místo, kde se odklonil od zákona lásky a jednoty. Je-li nalezeno a odstraněno nemocné přesvědčení

v nitru a nemocný sám změní životní způsob, teprve pak dochází ke skutečnému uzdravení v duši a tím

i k vymizení hmotných příznaků v těle. Etikoterapeut tedy neléčí, je „pouze“ pomocníkem při procesu sebe-uzdravování a vědomého duchovního růstu těch, kteří se rozhodli vzít zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou a uzdravit se sami.

Vaší poradnou prošly stovky lidí s rozmanitými životními příběhy. Nacházíte v nich něco společného?

Už dr. Bezděk, zakladatel etikoterapie, jako hlavní příčinu všech nemocí označuje jednu lidskou vlastnost – sobectví. A to potvrzuje i má praxe, za každým tím příběhem je nějaká forma sobectví. Tedy odstranění sobectví ze života, to je oč tu běží, to je ta léčba mravností. Ale také to můžeme říci prozaičtěji. Étos je z řečtiny zvyk.

A my vlastně pátráme po těch zlo-zvycích, které nás dovedly do zla a nemoci a snažíme se je předělat na dobro-zvyky. Je to prosté a jednoduché. Ale znamená to, že člověk musí začít u sebe a ne čekat na novou pilulku, operaci a podobně.

Dá se nějak specifikovat typ lidí, kteří vyhledávají pomoc etikoterapeuta?

V první řadě, a to je zajímavé, pomoc nikdy nevyhledávají ti, kteří říkají – to není moje vina, za to může on (ona). Také mám tu zkušenost, že k etikoterapii nedorazí oba partneři či manželé, ale bývá to ten, kdo ve vztahu více trpí a dospívá k rozhodnutí nerovnocenný vztah změnit. Bývají to samozřejmě ženy. Proč? Odpovědí je asi samo nastavení naší společnosti, které činí na ženu nepřiměřeně velký tlak, tím pádem ona více trpí a onemocní. I na mých seminářích jsou vždy ženy v drtivé převaze. Ony jsou zkrátka více nakloněny podobným přístupům, protože jsou jemnější, citlivější a mají jakousi anténu na styk se světem jemných energií a vibrací.

Někde jste napsal, že obnovení úlohy ženy je to, co může vyléčit svět…

Podívejme se na to tak. Přijde ke mně utrápená žena, která se ve vztahu cítí doslova jak hadr na podlahu. Přitom má potíže s močovým měchýřem, žlučníkem, štítnou žlázou a v těchto případech většinou i gynekologické problémy. Po odchodu z poradny a po nějakém čase, kdy do svého života zabuduje narovnaný postoj, čili zamění ten ohnutý ponížený za pevný rovnoprávný, kvalita jejího života se nápadně změní. Už to není to důvěrně známé schéma slabá a hodná, která dělá pro všechny všechno versus ten silný a zlý, který nedělá pro nikoho nic (také typické pro většinu příběhů!). Děti si z ní už nedělají legraci, manžel se více drží doma. Nebo se naopak rozejdou, protože pochopí, že celou dobu vlastně nebyl přínosem pro ni ani pro výchovu dětí. Ale to si rozhoduje už sama za sebe, protože se stala osobností, už není tím, kdo se podřídí a všechno vydrží. Kdosi třeba namítne, dělala to tak přece maminka i babička… ale to, že obě umřely na rakovinu, to už se netraduje. Dotyčná už ji má také. Jenomže ONA se rozhodla něco změnit a zastavit to. Taková žena pak bude v pohodě – pro sebe, pro partnera, pro rodinu i pro celý svět!

To nahrává myšlence, že etikoterapie je léčba pro ty, kteří už dosáhli určitého stupně duchovního vývoje?

Řekl bych, že ano. Protože ten, kdo se chce léčit pomocí něčeho zvenčí, ten ke mně vlastně ani nepřijde. Čili já svým způsobem nekonkuruji oficiální medicíně. Ta pokrývá potřeby těch, kteří se chtějí nechat léčit, chtějí být tím trpným přijímatelem péče. Pacient je z latiny a znamená trpně snášející. Proto se zdráhám lidi, kteří ke mně chodí, nazývat pacienty. Já ani nemám ordinaci, abych někomu něco ordinoval, to dělají lékaři. Omezuji se pouze na poradenství, ale i to se v podstatě snažím vynulovat a být opravdu jen tím zrcadlem.

Jaký je rozdíl mezi psychoterapií a etikoterapií?

U psychoterapie je důležité s jakým světovým názorem terapeut žije. Jestli je to názor materialistický, bude mít samozřejmě tendenci jít cestou léků a o duši tím méně uvažovat jako o prioritě. Etikoterapie dává onemocnění těla do souvislosti s mravním stavem duše. Čili, to už není jen psychosomatická medicína, která toto už také ví, ale je tu navíc aspekt morální. Tedy abych nebyl sobecký k sobě, k druhým a pak abych si ujasnil, jak jsem na tom ve vztahu k Bohu. A tady už mnozí psychologové odpadají.

Tato metoda je českou specialitou?

Českou specialitou je v tom, že myšlenky, které dr. Bezděk před padesáti lety publikoval, byly zakázané. Já jsem začal využívat etikoterapii začátkem 90. let, k jeho knize jsem se dostal až později. Tam jsem si uvědomil, že vlastně dávno popsal zásadní črty toho, co já od základu znovu prokopávám. To bylo ohromnou vzpruhou a posilou v době, kdy mě ještě nikdo nechápal.

Kdy nastal ten zlom a uvědomění, že už nechcete být doktorem těla ale doktorem duše?

Píšu o tom ve své knize Co s doktorem? Co s doktorem, který už nevěří tomu, co nemocným předepisuje?

A co víc – nevěří tomu, že jeho skalpel může odstranit nemoc. Prvních deset let po medicíně jsem věřil, že to má smysl, snažil jsem se operovat, jak nejlépe jsem uměl, s motivací, kterou do nás napumpovali. Ale v dalších pěti letech jsem už neviděl výsledky a procházel velkým zpochybněním. Jednoho dne jsem si musel říct – já už nechci operovat, protože to nevnímám jako smysluplné. Dokonce to může ublížit. Zvlášť, když už vím, že ta příčina je někde jinde, že ji lze odoperovat v duši člověka a nemoc se pak velice rychle vytratí sama.

V etikoterapii už dávno nejste osamělým běžcem, máte své pokračovatele?

Občas se objeví někdo, kdo se chce opravdu aktivně učit etikoterapii. Mnohem víc je ale těch, kteří si přečtou nějaký článek a rovnou dají ceduli na dveře „Já jsem etikoterapeut!“, poté následuje výčet dalších dvaceti metod, v nichž jsou také mistry. To je špatné. V etikoterapii je nejdůležitější, že člověk jde do sebe a uklízí především ve svém vlastním životě. A těch, kteří vydrží tuto nelehkou cestu, je opravdu málo.

Využíváte při práci s klienty také aromaterapii?

Nepochybně. Vonné oleje i tyčinky se používají buď cíleně nebo podpůrně k vyčištění atmosféry. Klient vždy citlivě vnímá energii prostředí, kde sezení probíhá. Aromaterapií se dá hodně vylepšit a když někdo s vůněmi umí zacházet cíleně, výsledný efekt je ještě lepší. Tím samozřejmě vybízím i ke spolupráci.

Jsme časopis pro kosmetičky, maséry, lékaře… Možná, že znalost etikoterapie by diametrálně změnila statut těchto profesí.

Také jsem měl v poradně několik kosmetiček i aromaterapeutek. Když si uvědomily samy na svém životě co mají do hloubky změnit, tak se zásadně změnil i jejich profesní přístup ke klientům. A mnohdy na člověka ani nesáhly, nedaly mu hned mastičku, krém nebo masáž, ale zůstaly ve zbožné vzdálenosti a naslouchaly… A tím uzdravily. Myslím, že jakákoliv metoda, která nemá v podpalubí etikoterapii, funguje jenom povrchně. A tělo, to nikdy nelže, ono žaluje, když duše není v pořádku.

Jana Chrástecká