ETIKOTERAPIE aneb Jak uzdravit duši, která ztratila víru
(článek pro časopis Regenerace)
Otevírají se dveře. Vstupuje žena – říkejme jí třeba Marie.
Bude vyprávět svůj příběh. Příběh, který slýchám tak často, v tolika obměnách stále stejného scénáře. Málo lásky v dětství – hladová po lásce vstupuje do partnerství. Málo lásky v partnerství – rozpory, hádky, přepracování, únava, rozchody. Bolavá nespokojenost v duši – skrývaná zloba, lítost, rezignace.
Duše bolí – už to nedokáže snášet, ztrácí moc nad řízením svého života ve hmotě. Nedokázala v sobě objevit a uplatnit tu mocnou sílu ženství – ten rovnocenný protipól mužství. Už není mocná – je ne-mocná.
——–
„Proč já vlastně mám ty křečové žíly?“
„Přemýšlejte, jak žijete. Proudí volně a neustále tok radosti vaším tělem a životem, nebo je to často jen bolestivá křeč? Jak přes den odpočívají vaše nohy, které vás poctivě nosí celý život? Jak o ně pečujete?“
„Ale když ono to nejde, musím být celý den na nohou.“
„Proč si neodpočinete, když přijdete z práce?“
„Hm – a kdo by to za mě všechno udělal?“
„Jak za mě?“
„No, někdo přece musí nakoupit, uvařit, vyprat …“
„Někdo?“
„No, kdo asi?“
„Máte přece manžela a tři děti…?“
„Ale oni nemají čas…“
„A vy máte?“
„No nemám, musím ještě připravit nějaké materiály do práce… To budu dělat zase až večer. Jen aby mě zase nebolela ta hlava…“
„Ale děti teď leží s manželem u televize?!“
„No jo, já vím. Ale kdo by se s nimi hádal. To si to radši udělám sama…“
„Kolik let si to radši takhle děláte – sama?“
„No vlastně – vlastně už 20 let – to to uteklo…“
„A máte z toho radost?“
„Radost – radost – někdo to udělat musí…“
„Proč ten někdo, kdo musí, jste pořád jenom vy?“
„Žena přece musí… Žena a matka se přece musí starat o muže a děti.“
„I když muž celé dny čte noviny a kouká na televizi a dětem už je 20 let?“
„Kde se vzalo to přesvědčení, že žena musí?“
„Maminka to říkala,“ začíná plakat. „Celý život snášela příkoří od otce a zemřela na rakovinu tak brzo – není žádná spravedlnost.“
„A co tatínek?“
„Našel si jinou, kypí zdravím – nikdy se o nic nestaral.“
„Není vám tu něco nápadné?“
Odmlčí se a přemýšlí. I já přemýšlím. Co je to? Co si ta žena nechala vzít? Právě v tu chvíli „náhodou“ zazvoní telefon. Volá mi kolegyně: „Měla jsem tu právě klientku. To je síla! Uvědomila jsem si znovu naplno, co je to ženství, pravé ženství, v dnešním světě tolik pošlapávané. Ta nádherná jemnost, hebkost, mírumilovnost, která má v sobě takovou hojivou – léčivou schopnost… Kolik síly ale je taky v ženě, kolik utrpení dokáží trpělivě snést! Co vy muži vůbec víte o utrpení Panny Marie, toho symbolu nejčistšího ženství, která musela snést ukřižování svého milovaného jediného syna, pochovat ho, a ještě být oporou a útěchou a nadějí učedníkům – dospělým a silným mužům, které zlomil strach a beznaděj… Nemám čas, letím pro děti, měj se.“
Ta si uměla vybrat chvíli. Ženství – obnovit úlohu ženství v dnešním světě – to je to, co může uzdravit svět!
Co já celé ty roky dělám? Co je to ta Etikoterapie v praxi? No přece hledání příčin nemocí v duši, v nemravných vztazích. Teprve nemoc nás mnohdy přinutí zastavit to nesmyslné neřešení problémů, které trápí duši.
„Tak co s tím uděláte?“
„To je těžký…“
Ano, Etikoterapie, to je ta nejtěžší terapie. Zrcadlí nám, kde máme nemocné vztahy, ale uzdravit své vztahy musí každý sám.
„Jsou vztahy, ve kterých jste dosud žila, spravedlivé a rovnocenné pro všechny? Jsou to mravné vztahy? Panuje u vás láska?“
„Ne.“
Ale jak může taková citlivá bytost, jako je žena, žit ve vztazích, kde nevládne láskyplný duch? Její duše nutně onemocní, a neučiní-li rozhodnutí k zásadní změně svého chování, stejně zákonitě onemocní i tělo.
„Tak co s tím uděláte?“
„To já nevím.“ (Jakoby říkala: „Mně se nechce.“)
„Chováte se mravně, když dopouštíte, abyste vy i vaše děti žily v prostředí nelásky a nespravedlnosti? Kde není spravedlnost, není láska. Proč nezměníte aspoň svůj podíl na té neblahé situaci? Vždyť jde o váš život. Stálým napětím a vnitřní nespokojeností trpí vaše zdraví. Co vám brání?“
„Strach. Já mám strach!“
Tak a je to venku. „Poslouchejte dobře, co jste sama řekla. Strach – to je příčina vašich nemocí. Ocituji vám něco o strachu z knihy zakladatele Etikoterapie MUDr. Ctibora Bezděka Záhada nemoci a uzdravení (Fontána Olomouc r. 2000): „Strach bývá nejčastější příčinou bolestného a trvalého napětí duše. Vůle je nucena stálým a velikým úsilím přemáhat veškerou myšlenkovou negaci vzniklou na jeho podkladě. To trvalé napětí vede k trvalým změnám pružnosti, jež v závěru přecházejí až do ztuhnutí – např. stěny cévní.“
„Už víte, co je příčinou vzniku vašich křečových žil? Už víte, kdo jediný je může skutečně uzdravit?“
„JÁ.“
Ukázka z knihy Co s doktorem 2
Recenze
knihy MUDr. Ctibora Bezděka: Záhada nemoci a uzdravení – Etikoterapie II.
Vydáním druhého dílu etikoterapie nakladatelství Fontána Olomouc vzdalo hold jejímu zakladateli – českému lékaři Ctiboru Bezděkovi 44 let po jeho smrti.
Jak je asi člověku, jehož dílo může vyjít až tolik let po jeho smrti? Perly myšlenek, které byly a dlouho ještě budou aktuální, se tak dlouho nemohly zalesknout v plné kráse a obohatit svět.
Podivný osud stíhá Bezděkovu Etikoterapii už od jejího prvního vydání v roce 1931. Tehdy se zdálo, že myšlenky tak čisté, jasné, přesné a úderné musí okouzlit zdravé i nemocné, lékaře i pacienty. Tři vydání prvního dílu Etikoterapie za sebou, dokonce i vydání německy ve Švýcarsku, tomu nasvědčovala. Ale válka a poválečné uspořádání světa jakoby smetly zájem o uzdravení člověka z nitra jeho vlastním přičiněním, jak to hlásá MUDr. Bezděk. Technologie průmyslu akademické jen hmotně orientované medicíny převládly a nezbylo místo na preventivní kultivování člověka – toho nositele zdravého lidství.
A právě o udržení zdraví v lidském nitru a udržení zdravých, tzn. mravných vztahů mezi lidmi v etikoterapii jde především. Při čtení Bezděkových myšlenek nám postupně záhada nemoci nepřipadá už záhadná a jak jedině se můžeme uzdravit, je také zcela jasné. Jenže… Jenže to je možná právě ten „problém“ etikoterapie. Sám a sám je tu člověk na to, aby uzdravil své myšlení a cítění. Když uzdraví svoji duši a začne naslouchat hlasu svědomí, tomu zdravému tichému hlasu v sobě, začne se jím také řídit. Pak také uzdraví své činy a svět mu začne odpovídat i postupným uzdravováním těla. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Teprve člověk mravně zdravý, který zásady etiky uplatňuje na každém kroku v životě, je předobrazem uzdravení celého lidstva, nebo» duch a tělo jedno jsou – a to je právě poselstvím Bezděkovy Etikoterapie.
A tak nás v knize v podstatě lékařské nepřekvapí jednotlivé názvy kapitol či témat, jako jsou Strach, Méněcennost, Stádovitost, Lenost… Stejně samozřejmě se tu setkáme s výklady příčin různých nemocí v kapitolách Epilepsie, Bronchiální astma, Schizofrenie, Nádory, Roztroušená skleróza atd. Najdeme zde i rozbor psychogenních příčin ženských nemocí, neplodnosti či pojednání o významu mateřství a rodiny. Každého z nás se dotýkají témata Pravda, Svědomí, Láska, Víra v Boha či Podstata modlitby – kapitoly, se kterými se v žádných lékařských knihách nesetkáte V tom tkví jedinečnost a nadčasovost Bezděkovy Etikoterapie. Právem jí náleží čestné místo v knihovně každého lékaře. Není-li tomu tak, není to její chyba.
V systému současného jen hmotně orientovaného zdravotnictví však nezbylo pro myšlenky etikoterapie místo. Chtěl-li jsem je dále rozvíjet, musel jsem ze zdravotnictví odejít. Po zhruba desetiletém provozování etikoterapie v praxi mohu platnost myšlenek Dr. Bezděka jen potvrdit.